Věra Galatíková se zhlédla v divadle a v herectví ještě coby dítko školou povinné. Po ukončení školní docházky se chtěla stát herečkou. Otec byl ale jiného názoru.
Tvrdil, že má hlavu na učení, a tak by se měla vybrat práva nebo medicínu… nějaké pořádné povolání. Věra jako poslušné dítko se otcovu rozhodnutí nepříčila, i když myšlenku být herečkou neopustila. Nevybrala si ale studia práv ani medicíny, rozhodla se pro pedagogickou školu, kterou úspěšně absolvovala. Po krátké době učitelování udělala příjmací zkoušky na JAMU a po absolutoriu v roce 1962 nastoupila do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Odtud pak vedla její cesta do Prahy. Nejprve do Činoherního klubu, do divadla v pražské Libni, v roce 1979 se stala členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, odkud pak vedly její kroky na prkna naší Zlaté kapličky. Vytvořila několik nezapomenutelných filmových a televizních rolí, které navždy zůstanou v paměti národa. V současné době statečně a úspěšně bojuje se zákeřnou nemocí, kvůli níž se musela rozloučit se svým publikem.

Přezdívali mu „Bosňák“, i když vlastně z Bosny nebyl. Jeho maminka byla Slovinka a tatínek byl Čech. Herce JOSEFA BLÁHU, známe z divadelních prken pražského Vinohradského divadla, z filmového plátna, především však z televizních inscenací a seriálů. Připomeneme si elegantního inspektora Brůžka v „Hříšných lidech města pražského“, nebo přísného a pedantského akademika Filipa, velitele výpravy v seriálu „Návštěvníci“, který právě teď uvádí Česká televize, nebo třeba starostlivého otce ve filmech Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze…těch filmů a televizních inscenací bylo mnohem víc; poprvé se před filmovou kameru postavil už začátkem padesátých let ve filmu Velké dobrodružství. Přesto i k němu byla filmová a televizní kamera v určitých letech macešská.
Jeho velký přítel a kolega z divadla Vlastimil Brodský o něm prohlásil, že je ztělesněním fantazie, gejzírem nápadů…Setkal jsem se s ním několikrát při rozhovorech, kdy nikdy neopomněl zdůraznit, že herectví je o životě a divadlo o partnerství… hereckém partnerství, o pokoře..

Kdo by neznal milou tvář tohoto velikána českého filmu,
který vytvořil nezapomenutelné filmové role, s nimiž se
stále setkáváme na televizních obrazovkách v oblíbených filmech pro pamětníky. Část knihy je věnována jeho pokračovateli, vnukovi, který kromě angažmá v Národním divadle ztvárňuje sympatickou postavu Honzy v seriálu Rodinná pouta.

“Nejčastěji se herecký život, herecká kariéra a úspěchy pohybují v sinusoidě. Lidsky řečeno: jednou si dole, jednou nahoře, čili houpy-hou…” To jsou slova, kterymi tato nezapomenutelná herečka chrakterizovala svůj život. Vlasta Fabiánová – výborná herečka, vynikající pedagog… výtečná žena a výborná a nezapomenutelná kolegyně. Žena, která si nikdy nepotrpěla na velká slova, žena, u níž skromnost a pokora byly na předním místě. Tak Vlastu Fabianovou chrakterizují ti, kteří s ní přisšli do styku na prknech divadla, ve filmovém či televizním studiu.
Kniha Ladislava Chmela je pohledem diváka, obdivovatele hereckého umění Vlasty Fabianové, novináře, který se s ní během jejího života několikrát setkal při rozhovorech, ale také vzpomínkou těch, kteří ji měli rádi a obdivaovali ji jako herečku, učitelku, ženu. Publikace je doplněna velkým množstvím černobílých fotografií.

Nevím vlastně, jestli jsou nějaké popravy nejslavnější nebo jen slavné. Dalo by se spíš napsat popravy slavných, i když i tady titulek pokulhává, neboť osoby vybrané pro tuto knihu všechny slavné nejsou. Některé jsou spíše jen známé, a to pro jejich – dalo by se říci – neslavné skutky. A navíc ani ukončení života popravou nic slavného není a ani nemůže být. Ať jde o popravu vraha, odpůrce režimu, diktátora, teroristu nebo nepochopené a zatrpklé mladé dívky, která se jen tak chtěla pomstít lidstvu za křivdy na ní spáchané.